Technologický postup kovářského svařování je v teoretické rovině jednoduchý, ale v praxi skrývá mnohá úskalí.

  • Materiál, který chce mistr kovářsky svařit, si musí nejprve předpřipravit – podle typu sváru si vytvaruje konce svařovaných ocelových tyčí.
  • Tyto konce pak nahřeje ve výhni na teplotu přibližně 800-900°C (světle červená barva), obě nahřáté části tyčí dokonale očistí od okují, posype tavidlem
  • Znovu vloží do výhně, kde jej ohřeje na svařovací teplotu přibližně 1350°C (bílý žár) a pak je rychlým a přesným prokováním spojí v jeden celek.

Tavidlo v této kovářské operaci hraje roli čističe a izolantu. Při skovávání vystříkne ze spoje a vyplaví tak zbylé okuje a izoluje od vzdušného kyslíku, čímž ochraňuje ocel před vznikem nových okují, které by svaření bránily. Také pomáhá docílit vyšší teploty ohřevu, právě díky schopnosti izolace oceli od vzdušného kyslíku, čímž brání spálení ocele, tedy vyhoření uhlíku z její struktury. Této staré technologii však v dnešní době nesvědčí novodobý hutní průmysl – dnešní oceli nemají vlastnosti starých svářkových materiálů a obsahují různé legury, které kovářskému svařování brání nebo jej nesmírně komplikují. Především jde o prvky jako je chrom, křemík, síra nebo fosfor, které mimo svařitelnosti zhoršují i kovatelnost a tvářitelnost oceli.

Close Menu