Za povrchovou úpravu se považuje vše, co se týká změny povrchu materiálu za účelem zkvalitnění jeho povrchových vlastností. Způsob povrchové úpravy se pro konkrétní materiál a konkrétní výrobek volí především podle způsobu použití finálního výrobku, materiálové skladby, složitosti konstrukčního řešení, technologických požadavků a v neposlední řadě pro celkovou charakteristiku požadavků na povrchovou úpravu

Druhy a funkce povrchových úprav

Podle použití se rozdělují do tří základních skupin, jež se mohou prolínat

  • skupina povrchových úprav ochranných, sloužící především k ochraně podkladu například proti klimatickým činitelům, korozním prostředím, mechanickým účinkům
  • skupina dekorativních povrchových úprav, pro estetický vzhled povrchu a to barevného odstínu, lesku či dekorativních vzorů
  • skupina povrchových úprav speciálních, jimiž se dosahuje zlepšení vlastností podkladu, například tvrdosti povrchu, odolnosti proti opotřebení, požadované elektrické či tepelné vodivosti, pájitelnosti.  

Dále lze povrchové úpravy dělit

  • podle funkce
  • podle materiálové či chemické podstaty

Toto dělení je ale pouze informativní, v praxi se povrchové úpravy pro konkrétní výrobek specifikují blíže a navíc se často používá integrace dvou a více povrchových úprav.

Koroze

je to postupné, samovolné rozrušování kovů následkem jejich chemického nebo elektrochemické reakce s okolním prostředím Je to jev nežádoucí, který způsobuje postupně snižování užitných vlastností materiálu. Projevuje se změnou vzhledu a úplným rozpadem kovu.

Korozi můžeme roztřídit z několika hledisek:

  • podle vnitřního mechanismu na korozi chemickou a elektrochemickou
  • podle druhu korozního prostředí na korozi atmosférickou, v kapalinách a půdní 
  • podle kombinace s vnějšími činiteli na korozi při mechanickém namáhání, při únavě materiálu (korozní únava), korozní praskání a vibrační koroze
  • podle druhu korozního napadení na korozi rovnoměrnou a nerovnoměrnou, přičemž nerovnoměrná má opět řadu forem

Ochrana proti korozi

Vhodnou volbou materiálu

  • Při volbě materiálu se využívají jejich specifické vlastnosti, zejména jejich stálost v různých prostředích. Nejlepší stálost materiálu z kovu mají ušlechtilé kovy, jejich slitiny, korozivzdorné oceli a v úvahu přicházejí i plasty. V případě, kdy nelze spolehlivě určit nejvhodnější materiál, musíme provést korozní zkoušky, které jsou určeny normou.

Konstrukční a technologické úpravy

V praxi se běžně vyskytují výrobky, jejichž konstrukční nebo technologické provedení způsobuje nebo urychluje korozi. Nejčastěji jsou to tyto chyby: místní přehřívání materiálu, vytváření korozních makročlánků, soustřeďování usazenin, nevhodné tvary z hlediska předpokládané ochrany povlaky, nevhodné provedení svarů a nevhodná kombinace korozních a mechanických namáhání. Mezi nejpoužívanější konstrukční úpravy patří:

  • zabránění vzniku mikročlánků pomocí vhodné izolace
  • zabránění usazování nečistot vhodnou konstrukcí ocelových nádob
  • zabránění vzniku makročlánku při svařování vhodnou volbou elektrod a přídavného materiálu
  • tam, kde dochází k úbytkům průřezu materiálu, dáváme přídavek na korozi, který odpovídá znehodnocení materiálu během předpokládané životnosti výrobku.
  • tam, kde vzniká kombinace korozního a mechanického namáhání se situace řeší kombinací volby materiálu, konstrukční úpravou i úpravou korozního prostředí

Mezi technologické úpravy patří:

  • tepelné zpracování ke snížení vnitřního pnutí
  • dokončovací metody obrábění, které zvyšují odolnost proti opotřebení a mez únavy a tím i odolnost proti korozi.

Ochrana povlaky

Jde o nejrozšířenější způsob protikorozní ochrany. Tento způsob umožňuje navrhovat materiály s potřebnými vlastnostmi bez ohledu na odolnost vůči korozi. Tímto způsobem zlepšíme i estetický vzhled výrobku. Podle funkce rozdělujeme povlaky na:

 
  • Povlaky, které úplně izolují základní materiál od korozního prostředí. Musí být zcela souvislé a nepórovité. Patří sem povlaky z keramických smaltů, povlaky na oceli z ušlechtilejších kovů než ocel, povlaky z plastů a pryží.
  • Povlaky, které chrání základní materiál částečně na základě své elektrochemické funkce. Má-li povlakový kov vzhledem k základnímu materiálu záporný potenciál, vytvoří v póru anodu, rozpouští se a korozní zplodiny zabraňují dalšímu pronikání korozního prostředí k základnímu materiálu. Příkladem takové koroze je koroze pozinkovaného nebo pocínovaného ocelového plechu.
  • Povlaky z materiálu, které mají schopnost odstraňovat z pronikajícího prostředí jeho složky, urychlující korozi. Do tohoto typu patří nátěry, které jsou vždy propustné pro vodu a kyslík. Ochranná schopnost spočívá v tom, že základní nátěrová hmota obsahuje inhibitory.

Z kovárny

Vzhledem k zaměření stránek se budu soustředit pouze na povrchové úpravy kovu, s jakými se můžeme setkat v kovárně. Čili řeč bude o povrchové úpravě oceli a také se krátce zmíním o dřevě pro ty, kteří by chtěli vyrábět rukojeti nožů, nebo kombinovat kované části se dřevěnými.

Ocel – je potřeba si uvědomit, jakého efektu chceme na výrobku docílit a také zdali to vůbec na daném kusu jde. Předtím, než se pustíte do povrchové úpravy, ujistěte se, že na výrobku nejsou žádné na omak ostré hrany. Pokud na nějakou narazíte, zbavte se jí pilníkem.

Lesklý povrch – doporučuji vykartáčovat drátěným kartáčem (nejlépe na úhlové brusce). Pokud chcete ještě větší lesk a povrch to dovoluje, bruste brusnými plátny od hrubších po nejjemnější (120 – 2500). Vždy bruste jedním směrem a ten změňte při přechodu na jemnější zrnitost. Nakonec vyleštěte leštícím (např. filcovým, nebo látkovým) kotoučem s leštící pastou.

Konzervace – pokud chcete nechat výrobek kovově lesklý a ochránit ho proti rzi, je vhodné nanést lehký nátěr včelího vosku, rozpuštěného v benzinu 2/8 (včelí vosk/benzin). Po vypaření benzinu nátěr rozleštěte suchým, čistým hadrem. Pro docílení zčernalého povrchu výrobek nahřejte, pokud to lze, a vosk nanášejte zatepla. Další variantou je nátěr vosku s benzinem na výrobku zapálit. Při tomto však dbejte zvýšené opatrnosti. Nakonec vždy rozleštěte.

Nátěr – Chcete-li výrobek nabarvit, můžete využít pestré nabídky barev na kov na našem trhu. Pokud chcete zachovat decentní vzhled, použijte černou kovářskou barvu. Povrch před nátěrem je nutno odmastit a pokud je příliš hladký, zdrsněte ho brusným papírem. Pokud je potřeba, po zaschnutí první vrstvy naneste další. Při barvení si obzvláště rozmyslete, zda se barva k výrobku hodí, špatná volba pokazí celý vzhled. Je také možnost místo vosku použít bezbarvý lak na kov, matný, či lesklý.

 

Dřevo – zmíním se o něm pro ty, kteří by chtěli vyrobit hladkou rukojeť na nůž. Nejprve vyberte houževnaté dřevo, aby rukojeť něco vydržela. Krásná dřeva jsou třeba jatoba, americká třešeň, zebrano, merbau, ořech, wenge atd. Po vybroušení základního tvaru vezměte brusný papír (lépe plátno) hrubší zrnitosti (kolem 100) a uřízněte z něj pruh. Ten ohněte kolem rukojeti a střídavými tahy tvarujte rukojeť, aby lépe sedla do ruky a byla hladší. Postupně přecházejte na jemnější zrnitost, dokud nebude rukojeť naprosto hlaďoučká (zrnitost aspoň 800).

Konzervace – ve vodní lázni, nebo v horkovzdušné troubě, si připravte roztok lněného oleje a karnaubského, nebo včelího vosku cca 7/3 (olej/vosk). Teplotu držte kolem 80°C a dřevo (respektive už celý nůž) „vařte“ cca 2 hodiny. Některá dřeva vyžadují delší vaření, nebo trochu vyšší teplotu, aby více ztmavla. Po vyndání z lázně otřete přebytečný olej a po vychladnutí naleštěte pastou na dřevo na filcovém kotouči do požadovaného lesku.

Dřevo jako součást kovaných výrobků se dá natírat fermeží, mořit i barvit, či lakovat – na to se zaměřím v jiném článku.

Close Menu