Samuraje povětšinou známe z knih, filmů a komixů, takže víme, o koho jde. Ale víme opravdu kdo to vlastně samurajové byli? Vhodným úvodem k povídání o samurajských mečích je podle mě přiblížení historie samurajů, aspoň stručně. Tady je.

Historie samurajů

 Historie těchto japonských válečníků sahá až k Reformě Taika v roce 645. Tehdy císař uplatnil nárok na veškerou obdělávanou půdu jako státní vlastnictví, včetně všeobecného práva na přidělování. Z důvodu uklidnění původních vlastníků rozsáhlých držav jim ponechal právo kontroly, udělil hodnosti a zaručil privilegia, jako osvobození od daní apd. Koncem 9. století se nezdaňované velkostatky zvané šoen vypracovaly na úroveň, že jejich síla již nebyla zanedbatelná. Vydržovali si ozbrojené družiny na zabezpečení pořádku a dodržování zákonů na svých územích. Postupem času tyto síly přerostly sílu vládních vojsk. Právě tito válečníci byli předchůdci třídy samurajů a z vůdců jednotlivých rodů povstali rivalové v boji o politickou moc.

Již samo slovo samuraj dává tušit původní funkci svých nositelů. Pochází ze slova saburou, jehož význam podporovat, sloužit, jasně ukazuje postavení samuraje vůči svému pánovi. Existovalo vícero znaků odlišujících třídu válečníků od prostých venkovanů. Až do 16. stol však částečně splývaly, zejména v oblasti majetnosti, nicméně urozenost válečníků byla vždy všeobecně uznávaná. Mohli například ve své vesnici prosazovat zákon, což jim dodávalo značné váženosti. Po 16. století se třídy oddělily. Rolníci nesli zodpovědnost za obdělávání půdy, samurajové za udržování pořádku a shromažďování výnosů. Svatby mezi příslušníky různých tříd se nepovolovaly. Ještě v období Tokugawa i chudý samuraj stál společensky výše, než bohatý rolník. Měl totiž privilegia, která mu zaručovala jeho nadřazené postavení. Především směl nosit zbraň. V té době právo nosit dva meče bylo symbolem urozenosti svého nositele. Symbolem válečníků se stal meč, který směli nosit od dovršení 15 let věku. Tou dobou byli také již považováni za muže. Zneužití meče bránil kodex cti válečníka (Buši-dó = cesta válečníka), kromě vědomí, že meč patřil od pradávna ke třem základním insigniím božství a proto jej považovali spíše za nástroj spravedlnosti, než za pouhou zbraň.

A teď již k mečům samotným.

Přestože se v dochovaných japonských historických pramenech ztrácí vznik meče v mytických temnotách, je působení čínského vlivu více než zřejmé. Nejstarší japonské meče měly dvojsečné, přímé čepele s oboustranným středním žebrem a rozšířeným hrotem. Tato forma je typická pro čínsko-budhistickou legendu o ubitém drakovi. Podle jiné legendy vyrobil první samurajský meč mečíř Amakuni okolo roku 700 n.l. I když pro toto tvrzení neexistuje historický důkaz, zdá se, že legenda nebude daleko od pravdy. Dosud se podařilo vystopovat u starých mečů původ z dílny mečíře Jasacuny z Hoki s datací okolo roku 900 n.l.

Legenda o mečíři Amakunim

Amakuni byl tehdy hlavou skupiny mečířů, ktaří vráběli meče pro císaře a jeho válečníky. Jednoho dne stál se svým synem Amakurou ve dveřích své dílny a pozoroval válečníky navracející se z bitvy. I císař projel, aniž by se na Amakuniho podíval, natož mu odpověděl na pozdrav, jak činil vždycky. Amakuni pokaždé dával pozor na drobné gesto, které mu dodávalo zadostiučinění v jeho úsilí. Potom si však s hrůzou povšiml, že dobrá polovina vojáků se vracela se zlámanými meči.

Amakuni se synem posbírali polámané čepele a podrobili je důkladné prohlídce. Jako hlavní příčinu malé pevnosti mečů objevili špatné vykování, způsobující při seknutí do tvrdého objektu prasknutí čepele. Maje v čerstvé paměti císařovu nepřízeň, přísahal, že vyrobí takovou čepel, kterou nikdo nezlomí. Zavřeli se se synem v dílně a sedm dní a sedm nocí se modlili k šintoistickým bohům. Poté Amakuni pečlivě vybral nejlepší rudu a pustil se do díla. Trpělivě a bez odpočinku ti dva pracovali na téměř nemožném úkolu. Po třiceti dnech, unavení, nevyspalí, ale šťastní, vyšli na světlo boží s jednosečnou, mírně zakřivenou čepelí. Ostatní mečíři si mysleli, že zešíleli, ale oni v klidu vybrousili a vyleštili svůj nový meč. V následujících měsících Amakuni a jeho syn pokračovali ve výrobě vylepšených mečů. Příští jaro zase vypukla válka. A Amakuni opět při návratu vojsko pozorně sledoval. Tentokrát však počítal meče. Všech 31 se vrátilo v perfektním stavu. Když císař projížděl okolo, usmál se a řekl: „Jsi nejlepší mistr mečíř. Ani jeden z tvých mečů v boji neselhal!“ A Amakuni znovu pocítil radost ze života. (Tato legenda pochází od mečířů z provincie Jamato).

Období v historii samurajského meče

Všeobecně lze říci, že do kategorie samurajských mečů můžeme zařadit zbraně s následujícími znaky:

  • Vyrobené z ocele
  • Jednosečné (mající jedno ostří)
  • Zakřivené
  • Speciálně zakalené

Historie mečů se dělí obvykle do čtyř období, dovolte mi je stručně zmínit.

  1. Období starověkých mečů – džokótó – (do roku 900 n.l.)

Tyto meče vyráběli převážně čínští a korejští mečíři. Ač již byly z oceli, tepelné zpracování za moc nestálo. Většinou měly přímou čepel.

  1. Období starých mečů – kotó – (900 – 1530 n.l.)

V tomto období vznikla třída samurajů, kteří měli jako hlavní zbraň meč. Z důvodu častého válčení na koních byl delší (cca 1200mm). Starší bodné a přímé meče postupně byly nahrazeny jednosečnými zbraněmi se zakřivenou čepelí. Dnes existuje velmi málo mečů z tohoto období. Mečíři dokázali i přes primitivní vybavení vyrobit téměř dokonalé čepele. Bylo to takzvaných „Pět škol“ – mečíři z pěti provincií (Bizen, Jamaširo, Jamato, Sošu a Minó). Každá z nich měla vlastní tradice a výrobní metody.

  1. Období nových mečů – šintó – (1530 – 1867 n.l.)

Skončily dlouhé občanské války a meč začal ztrácet funkční hodnotu. Čepele se zkrátily (600 – 900mm) a způsob nošení se změnil – meč se začal nosit zastrčen za pás obi. Tradiční metody pěti škol nenávratně vymizely z důvodu velkého množství zkušených mečířů v každém hradním městě. Ke konci éry však začalo mečířské umění upadat a u zbraní se kladl důraz hlavně na vzhled, spíš než na funkci. Z této doby můžeme nalézt extravagantní rytiny. Z období šintó pochází víc než polovina dnes existujících mečů.

  1. Období moderních mečů – šin-šintó – (po roce 1868)

V tomto období byla zahájena Restaurace Meidži, kdy se mělo zmodernizovat Japonsko. Skončil feudální systém a s ním i prestiž válečníků. Meče se již nesměly nosit. Mečíři přešli na kovařinu a zámečničinu. V éře Meidži bylo mnoho mečů vyvezeno zejména do Francie a USA. Roku 1926 bylo v malé míře mečířství obrozeno. Zbraně vyrobené v posledních 40 – 50 letech, jako policejní a vojenské vycházkové šavle, nelze mezi samurajské meče zařadit – jejich výroba a zpracování jsou totiž v naprostém protikladu k tradičním technologickým metodám a postupům.

Typy mečů

Samurajské meče lze typologicky zařadit buď podle délky anebo podle druhu soupravy, kterou jsou opatřeny. (Soupravou se rozumí pochva, rukojeť, kování atd.)

Klasifikace mečů podle délky

  • Daitó – dlouhý meč – je každý meč přesahující délku 600mm. I když se takto dlouhá čepel obtížně kalí, existuje mnoho kvalitních mečů této délky.
  • Wakizaši – krátký meč – jeho délka se pohybuje mezi 300 – 600mm. Byl nošen samuraji jako druhý meč, nebo lidmi, kterým bylo povoleno nosit krátký meč.
  • Tantó – krátký meč, nebo dýky – kratší než 300 mm. Často byl používán jako obranná zbraň ženami a obchodníky.

Klasifikace mečů podle soupravy

  • Souprava ken – éra starověkých mečů. Existuje jen několik málo exemplářů.
  • Souprava džindači-zukuri – éra starých mečů (900 – 1530) Meče dlouhé až 1500mm. Existuje mnoho imitací.
  • Souprava buke-zukuri – éra nových mečů (1531 – 1867). Meč se připevňoval k opasku, je proto opatřen malým poutkem na provlékání hedvábné šňůry. Meč se nazývá katana a je dlouhý cca 1300 – 1600 mm. Je to nejčastěji se vyskytující typ.
  • Souprava šira-zaja – náhradní souprava vyrobená z obyčejného dřeva a postrádající záštitu. Sloužila k ochraně čepele jako náhražka za zničenou, nebo poškozenou originální soupravu.
  • Souprava guntó – s ní byly vybaveny meče armády a válečného námořnictva.
  1. Souprava kjú-guntó (Stará armáda) – pochva byla pochromována, rukojeť potažena žraločí, nebo rejnočí kůží a obtočena drátkem zlaté barvy. Od originálních mečů se liší šířkou a příliš pravidelným vzorem. Čepele měly vzbudit zdání, že jsou kaleny, byly však jen chemicky pokovované.
  2. Souprava šin-guntó (Nová armáda) – používaná japonskou armádou od roku 1937. Pochva je kovová a hnědě zbarvená, opatřovala se potahem z kůže. Rukojeť je vybavena textilním, nebo koženým opletem. Všechny meče měly třapec, barevně odlišený, podle zařazení důstojníků. Jejich hodnota je mizivá.
  3. Souprava Kai-guntó – Meče užívané japonským válečným námořnictvem. Tyto čepele byly vyráběny továrně a nemají téměř žádnou hodnotu.
  • Souprava šikomi-zue – je v podstatě meč v holi. Téměř všechny exempláře tohoto druhu pocházejí z produkce po Restauraci Meidži. Většina těchto čepelí je slabé kvality a minimální hodnoty.

Nindža-tó – meč špiónů a záškodníků sice nepatří do rodiny šlechtických mečů, ale zmíníme se o něm. Byl víceúčelovým nástrojem, postrádal jakoukoli výzdobu. Pochva obvykle delší, pro různý účel (hůl, foukačka, dýchací trubice pod vodu), záštita rozměrnější, měla většinou čtvercový, nebo obdélníkový tvar. Celá souprava měla většinou tmavou (černou) barvu.

Typy čepelí

Na samurajských mečích se vyskytuje obvykle osm druhů čepelí. Typy 1 – 7 jsou opatřeny žebrem, osmý je plochý, bez žebra.

  1. šinogi-zukuri – nejobvyklejší typ, vyskytuje se ponejvíce u dlouhých mečů
  2. kanmuri-otoši – (viz. 3)
  3. unokubi-zukuri – tyto dva typy se vyskytují na dýkách tantó vyrobených zejména mečíři školy Jamato a spřízněných v období Kamakura
  4. šobu-zukuri – převážně krátké čepele, populární především v éře Muromači
  5. moro-ha – typ čepele nacházející se na dýkách tantó poloviny období Muromači, přímé čepele typu moro-ha s oboustranným ostřím, jsou velmi vzácné, většina jich byla vyrobena s ostří kopí jari
  6. kata-kiri-ba – čepel s ostřím zbroušeným jen z jedné strany, čímž vzniká falešné jednostranné žebro, druhá strana je plochá, šlo většinou o krátké zbraně, populární v pozdním období Kamakura a Momojama
  7. kata-šinogi – čepel s jednostranným středovým žebrem a přechodovou hranou, druhá strana je plochá, většinou jimi byly vybaveny zbraně krátké, kvalitní exempláře jsou vzácné
  8. hira-zukuri – plochá čepel, bez žeber, čistě klínovitého tvaru, je nejobvyklejším typem pro krátké zbraně

Linie kalení hamon

Ohraničuje zakalenou část ostří od méně zakalené. Reprezentuje nejkrásnější vnější znak samurajského meče a patří mezi nejdůležitější položky při určování jeho hodnoty. Mečíři z různých období a míst používali rozličné vzory a jejich kombinace. Nedá se však říci, že by jeden vzor byl výhradně užíván jednou školou. Hamon může být rovná, nebo klikatá čára, série oblouků, nebo cokoli mezi tím. Může připomínat shluk obláčků, zubaté ostří pily, nebo valící se pěnu na vrcholcích vln. Může být zřetelná a jasně viditelná, nebo naopak neurčitá a rozptýlená, jako roztřepený provaz.

Tak to je ohledně samurajských mečů jako takových vše. Teď by měla následovat část o jejich výrobě – to je však natolik obsáhlá kapitola, která navíc nelze nijak výrazně zestručnit, že je nutno ji zpracovat zvlášť. Těm, které by výroba samurajského meče vážně zajímala, doporučím pořídit si knihu, jež byla zdrojem tohoto článku (viz. zdroj), nebo podívat se na videa v sekci Kovářská videa.

Následuje pár faktických informací.

Váha meče – 1 až 1,5 kg

Délka meče – 60 až 90 cm

Dnešní cena tradičně vyráběného meče – cca 80 000,- až 100 000,- Kč

 

Zdroj: Zdeněk Hurník – Samurajský meč

Článek sestavil: Aleš Miláček ml.

Další zajímavosti o katanách se dozvíte na WIKIPEDII

Galerie ke článku

Close Menu