Výheň je to, co dodávalo kováři v očích lidí nadpřirozené schopnosti, neboť pomocí ní vládl ohni. Dnes víme, že skutečnost je mnohem prozaičtější – prostě to chce dobrý ventilátor, pořádný odtah a dobré, spékavé uhlí.

Výheň slouží k ohřevu oceli na kovací teplotu. Může být zděná, ocelová, nebo litinová. Mobilní výhně (takzvané feldšmídy) bývají na šlapací, nebo ruční pohon, stabilní výhně jsou většinou elektrické (ventilátor – fukar). Výheň může využívat pevná paliva (kovářské uhlí, koks – důležitá je spékavost a co nejnižší obsah síry), nebo plyn. Plynová výheň má výhodu stabilní teploty a není do ní nutno přikládat, u nás jsou však běžnější výhně na uhlí. Odvod kouře u výhně zajišťuje dýmník, vedoucí do pokud možno vysokého komína (je důležitý dobrý tah).

Plynová výheň

I když klasická výheň na uhlí má své velké kouzlo a každý kovář by jí měl umět ovládat, co se pohodlí a rychlosti práce týká, plynová výheň rozhodně vede. Spotřeba plynu není velká, pokud výheň neženete nepřetržitě na plné obrátky. Materiál nespálíte, protože výheň udržuje stabilní teplotu. Můžete v ní proto mít vloženo bez obavy několik rozpracovaných kusů a můžete pracovat na všech bez čekání, než se materiál zahřeje. Práce je také s absencí uhlí, popela, strusky a kouře o dost čistší a příjemnější. Pro nožíře je plynová výheň téměř nezbytností. Slyšel jsem názor, že plynová výheň materiál oduhličuje. Pokud ano, určitě ne nijak zásadně a jestli s absencí uhlí mizí z oceli uhlík, zase se alespoň do ní nedostává síra. Z vlastní zkušenosti mohu plynovou výheň rozhodně doporučit. Ale jak jsem říkal výše, s klasickou výhní na uhlí by měl umět pracovat každý kovář.

Close Menu